Hra XD

Rangiku

"Eto..."Som mierne v rozpakoch a podtón strachu naďalej ostáva...
Chvíľu len tak mlčky sedím a hľadím do zeme. Po tom pohľad upriem kamsi za teba. Zjavne na dvere. "Čo je teda pre Vás také mestské dievča, ako ja, Ichimaru-sama? Spestrenie nudného dňa, slávik v klietke alebo čo?!" Poviem naliehavo a pozriem mu do očí.

Ichimaru

Mírně jsem se zamračil, tohle byla těžká otázka a upřímě jsem si nebyl jistý odpovědí.
Já...jste první člověk, první z mích poddaných, kdo si přez strach dovolil říct mi do očí co si o mě myslí...kdo nedbal na následky a ukázal mi mé chyby...já potřebuji svědomí...někoho kdo by mi ukázal zprávnou cestu a...vy jste jediná...jediná kdo se toho kdy odvážil...
sám nevím jestli je to pravda nebo ne...od okamžiku kdy jsem ji potkal se sám v sobě nevyznám, ten strašlivý kolotoč emocí a pocitů co se rozjede vždy kdy jsem jí nablízku...znervózňuje mě to, bojím se toho a přitom mě to láká.

Rangiku

Ja? "A takmer som za to prišla o hlavu, ak sa nemýlim." Zamračím sa. Stavia ma do veľmi vratkej a nebezpečnej pozície. Na ostrí noža.[/b]

Ichimaru

Drobet jsem zrozpačitěl.
Já...omlouvám se, to bylo nedopatření, neovádl jsem příliš zjitřené emoce...
zamumla jsem omluvně a opět se zadíval do země, jako malé ditě když ho přistihneš jak ujídá vánoční cukroví.

Rangiku

Postavím sa a chvíľu na neho nahnevane hľadím. Na jazyku mám ešte veľa vecí, čo by som mu vytkla, ale neviem, či by som nezašla priďaleko. "Postačí, ak sa to nezopakuje." Poviem na koniec.

Ichimaru

Na tváři se mi objevil úsměv
arigato
řekl jsem, načež jsem ji prudce objal
s tou svou spontálností musím něco dělat
chtěl jsem ji i políbyt, ale tak tak jsem se zarazil.
Ehm...můžu?
zeptal jsem se nejistě.

Rangiku

"Nie je za č..." Najprv sa zatvárim prekvapene, ale po tom sa usmejem. "A je to múdre?" Poviem, ale neznie to ako obava. Znie to dosť ako áno.

Ichimaru

Pokrčil jsem rameny.
Slibuji že to bude jen polibek...a jen na rty...
usmál jsem se rošťácky.

Rangiku

"Hay." Plachý úsmev. Prečo? Bojím sa ho a zároveň... Prečo som nepovedala nie? Neni to zo strachu. Strach nie je príjemný. Prečo je to... tak dobrý pocit?

Ichimaru

Přátelsky jsem se usmál a lehce ji políbil...no dobře, ne moc lehce, ale ještě jsem se dokázal odtrhnout, i když to bylo jen tak tak...
co se to se mnou děje proč...
hmmmm děkuji, schovám si ho jako poklad a nenechám žádnou jinou mi ho vzít
ani jsem si neuvědomil že to říkám nahlas.

Rangiku

Začnem sa opäť červenať. "Eto... Gin-kun... Smie sa to?" Lahká obava a neistota, či nerobíme niečo zakázané.

Ichimaru

Copak?
zatvářil jsem se jako stělesnění nevinnosti.
Jestli smí pán povzbudit na duchu zklíčenou podřízenou? Ano, myslím že to se smí
pousmál jsem se. Jinými slovy, pokud má alespoň minimální inteligenci dojde jí že ne.

Rangiku

Ešte viac sa začnem červenať a poplašene sa odtiahnem. "Eto.... "

Ichimaru

úsměv se mi na tváři ještě rozšířil.
Neboj, nemáš se čeho bát, nikomu o tom neřeknu
spiklenecky jsem na ni mrkl, opět jsem měl co dělat abych se její reakci nerozesmál.
Ne, opravdu můžeš mi věřit, kromě starších a tebe tu není nikdo kdo by mi mohl cokoliv vytknout, starší se mě bojí a ty...nevypadáš že bys byla proti
úsměv se znovu rozšířil.

Rangiku

"Ale, Ichiamru-sama." Vyčítavo zhýknem a po tom sa na tom sama začnem smiať. Veď mám na tom rovnaký podiel, ako on. Rumenec neodchádza.

Ichimaru

Prosím, stále jsme tu sami dva, tak mě oslovuj Gine, prosím
požádal jsem ji a zadíval se jí do obličeje, byla tak...tak...
jsem na hranici...tohle...já...
nenápadně jsem se kousl bolestivě do rtu, abych alespoň na čas uvažoval střízlivě.

Rangiku

"Hay, Gin kun." Usmejem sa a opriem sa mu o rameno. "Môžem?" Plachý úsmev a opäť zčerveniem.

Ichimaru

Eh..ano...
vypravyl jsem ze sebe naprosto mimo. Upřesně jsem se snažil ji nevnímat, dívat se na nudný strop, ale když si mi podařilo zkrotit zrak, nasál jsem její vůni, překrásnou, přirozenou, opojnou vůni. V ten moment jsem měl v puse sucho jako na poušti a zbledl jsem jako stěna (krev z oblyčeje se hodně prudce nalila někam jinam...) naprázdno jsem polkl.
ovšem že můžeš
dodal jsem.
To máž za to co jsi jí udělal předtím...

Rangiku

"Vďaka." Usmejem sa (Z hora musí byť napriek kimonu krásny výhľad na dol.) Začínajú sa mi krížiť oči od únavy.

Ichimaru

Ať jsem se bránil jak jsem chtěl, mé oči stejně zklouzli dolů, nedokázal jsem tomu zabránit...znovu jsem na sucho polknul a přemýšlel jak se z toho rychle vykroutit, když jsem si (kupodivu) i všiml že se jí začínají klížit oči.
Chvála bohu
zašeptal jsem, načež jsem jí opatrně vzal do náruče.
Neboj, žádné postraní úmysly.
usmál jsem se, načež jsem ji opatrně položil na postel.
Budu tady...budu si tě hlídat, dokud neusneš
zašeptal jsem a mimoděk jí pohladil po vlasech, z vlasů jsem sjel na tvář a uštědřil si mentální kopanec, takže se mi podařilo se zastavit...pro tentokrát. Omluvně jsem se usmál a ruku stáhl zpět.

Rangiku

Ležím, vlasy rozhodené po vankúši. "Gomen. Som ospalá, po tom ráne." Prikryjem si pusu. To som nechcela spomínať. "Eto..." Neviem, čo povedať.

Ichimaru

V pořádku, neomlouvej se, klidně se vyspi.
usmál jsem se a natáhl ruku, tentokrát sem i podařilo ji sevřit v pěst a stáhnout ještě před tím než jsem se tě dotkl.
Musím si na tohle dávat pozor...

Rangiku

Netrvá to dlho a som v polospánku. Pri polovedomí sa načiahnem a chytím jeho ruku do svojej.

Ichimaru

S úsměvem jsem jsem ji pozoroval dokud neusla, když jsem se však chystal k odchodu, čekalo mě nemilé(ale co nebudu lhát, milé) překvapení, už spíše ve spánku než při vědomí mě chytila za ruku a já neměl to srdce se odtáhnout, proto jsem zůstal sedět a díval se na ni, vychutnával jsem si ten okamžik, v ten moment pro mě neexistoval žádný svět, žádná práce nutná k vykonání, žádná shinobi čekající na rozsudek, jen ona, na celém světě už pro nic jiného nebylo místo.

Lisa

Rangiku spí. Opäť odvrátim To dievča ho môže zničiť alebo udržať pri rozume.